Šly dvě myšičky Nikolka a Laduška lesíkem plným krásných zelených stromů, kolem nich zpívaly ptáčci, pobíhaly srnky, veverka na větvi baštila oříšek a v dálce byl slyšet datel, jak klove do stromu. Byl krásný slunečný den, a tak se myšičky vydaly na procházku.
Nikolka i Laduška byly velmi zvídavé myšičky, vždy koukaly kolem sebe, zajímaly se, když zpozorovaly něco neznámého a ptaly se svých rodičů, co je to či ono.
Posledně, když byly na procházce s maminkou, uviděly na zemi ležet něco, co hezky vonělo – z jedné strany to bylo oranžové a z druhé bílé.
Nikolka se maminky zeptala: “Maminko, co je to za ty oranžové kousky, co tady leží, a tak hezky voní?“
Maminka ihned věděla a Nikolce odpověděla: „Nikolko, to jsou slupky od pomeranče. Ten se musí nejdřív oloupat a pak se teprve sní. Slupky jedlé nejsou, proto se musí vyhodit.“
Do toho se zapojila Laduška: „Maminko, ale jestli se musí vyhodit, neznamená to, že patří do koše, a ne na zem v lese?“
Maminka se na Ladušku podívala a povídala: „Některé jídlo, Laduško, se v přírodě rozloží a stane se součástí lesa. Třeba jablíčko, které máš tak ráda, se rozloží za 14 dní. To znamená, že když ho v lese odhodíš a necháš ho tam, stačí se párkrát vyspat a jablíčko se mezitím stane součástí přírody. U slupek od pomeranče je to však delší. To by se ses musela vyspat 365krát, než by se slupky od pomeranče staly součástí lesa. Proto je vždy lepší takový odpad vyhodit do koše a nenechávat ho v lese.“ A takhle hezky Ladušce a Nikolce maminka i tatínek vždy všechno vysvětlili.
Dneska byly ale myšky na průzkumu lesa samy a už ušly pořádný kus cesty, když v tom před sebou uviděly spoustu modrých bobulek. Ani jedna nevěděla, co to je, ale vypadalo to moc lákavě.
„To bude určitě nějaká lesní dobrota,“ povídala Nikolka.
„Ale co když to není jedlé, nebo dokonce to je jedovaté,“ strachovala se Laduška.
Najednou myšky uslyšely, že se někdo blíží. Byl to pan Myšák.
„To je skvělé, že někdo jde,“ radovala se Nikolka. „Můžeme se pána zeptat, co jsou ty lahodně vyhlížející bobulky.“
Jak se pan Myšák přiblížil, myšky mu popřály dobrý den, a poprosili ho, jestli by jim neprozradil, co jsou ty modré bobulky a jestli jsou jedlé. Co přišlo ale opravdu nečekaly.
Pan Myšák ani nepozdravil a hned se začal rozčilovat, jak je možné, že tak velké myšky, které bydlí v lese, neznají borůvky.
„Samozřejmě, že jsou jedlé,“ rozčiloval se pan Myšák. „Borůvky tu rostou každý rok v létě. Co jste to za myšky, že tohle nevíte?! Asi jste pěkně hloupé myšky,“ nadával jim.
Nikolka s Laduškou se div nerozplakaly, když na ně byl ten pán tak zlý. Nechápali, proč jim nadává, vždyť neudělaly nic špatného. Protože byly slušně vychované, poděkovaly panu Myšákovi a rozloučily se s ním. Ten se však jen otočil a šel dál, aniž by taky řekl na shledanou, jako to udělaly myšky. Laduška s Nikolkou se na sebe podívaly a řekly si, že bude lepší, když se okamžitě vrátí domů, za maminkou a tatínkem. Když do svého obydlíčka dorazily, celé nepříjemné setkání s panem Myšákem rodičům vylíčily.
„Udělali jste dobře, že jste se zeptaly, když jste nevěděly, co jsou borůvky zač,“ řekl tatínek. „Víte, moje myšky, ne všichni na světě jsou milí, přátelští a ochotní pomoci,“ pokračoval.
„Ale to neznamená, že jste udělaly něco špatného a vůbec se kvůli tomu nemusíte cítit sklesle,“ dodala maminka.
Rodiče jim řekli, že pan Myšák mohl mít nějaké své trápení, a proto se choval nepřátelsky. Dodali však, že to není důvod, aby se i příště myšky nezeptaly, když něco nebudou vědět.
„A aby vám to nebylo líto, zítra si celá rodinka uděláme výlet k těm borůvkám, několik jich posbíráme, a pak si je doma dáme s tvarůžkem. Uvidíte, je to velká dobrota,“ rozveselila myšky Nikolku a Ladušku maminka.